ANDORRAAA 2010 - část 1

Po asi dvaceti minutách jízdy oblékáme nepromoky a už je nesvlékneme. Za deště různých hustot, od mírného mrholení až po kýble vody, přiživované předjížděnými náklaďáky, jedeme celý den po rakouské dálnici směrem na Salzburg.
U jezera Mond Zee, prokřehlí a navzdory nepromokům skrz naskrz mokří zastavujeme na benzince na čaj. Po chvíli váhavého mlčení se jako jeden muž o překot ujišťujeme, že dnes výjimečně použijeme apartmán. Původní dohoda totiž byla spát, v rámci úsporných opatření, pouze v kempech, případně „na divoko“ a nikdo nechtěl vyslovit slovo apartmán jako první.
Použitelné bydlení nacházíme až na druhé straně jezera a brzy, za jakž takž únosných 100,- Eur stěhujeme kufry po prastarých dřevěných schodech do nejvyššího patra útulného rakouského hotýlku. Za námi zůstává vlhká slimáčí stopa, protože voda teče z bot, oblečení i kufrů. Cestou nahoru krademe veškerý dostupný rakouský tisk ze stolů. Ne že jsme dychtivi rakouských zpráv, ale cpeme jej do bot v naději, že ráno nebudou čvachtat. Zatímco dělám večeři, Míša vylévá v koupelně tankvak a ždímá vše textilní, co obsahoval. Usínáme kol dokola obloženi navlhlými hadry. Zítra už budeme spát v našem úplně novém, ještě nikdy nerozbaleném stanu.

Pršelo celou noc, ale ráno přece jen nastalo jakési zlepšení. Ranní sprcha zvedla náladu o dalších pár procent a ve víře ve slunečný, teplý den se chystáme na cestu. Mažu venku Mazlíkův řetěz, zatímco Michalka ještě pro jistotu přehodnocuje dosavadní systém balení tankvaku a všechny věci napřed putují do igelitového pytle. Dělá dobře. Znovu prší a my vyrážíme do Švýcarska. Cesta ubíhá bez zvláštních příhod až do Lichtenštejnska, kde slunce konečně odhalí zcela svou jásavě zlatavou tvář. Motorky parkujeme ve Vadúzu na pěší zóně přímo před vládní budovou, sedáme na vyhřáté lavičky a svlékáme „nepromoky“ včetně všech mokrých hader pod nimi. Pro jejich sušení zabíráme zbylé lavičky a staráme se tak turistům o atrakci. Slunce svítí a já fotím hrad Vadúz, sídlo Lichtenštějnů, vysoko nad našimi hlavami.
„Tati?“ - na lavičce rozmrzající Míša - „chci do tepla k moři. Hned!“. Lukin s Mončou přikyvují a tak naší navigaci Anči nařizujeme směr nejbližší moře, skáčeme na Stromy a vyrážíme do italské Genovy. Cesta tam nás vede po pěkných cestách, lemovaných Alpskými vršky, místy se sněžnou čepičkou a Míša nestíhá fotit jejich štíty s vodopády, hrady a všechny ty krávy Milky kolem nás. Je zima, ale ohříváme se v nespočetných tunelech, kterými se cesta vine. Lukin se směje rozčáplým harlejářům, které předjíždíme ve dvojnásobné rychlosti a k hrůze spolujezdkyně Monči imituje jejich dopředu natažené nohy s rukama vysoko nad hlavou.

Němčina na cedulích přechází v italštinu a v předvečer vjíždíme do Genovy, co čert nechtěl, na Ančin pokyn přímo k monackému trajektu. Kdo by si pomyslel, že je třeba při pozemním putování trajekty z Anči vyloučit? Loď je to obrovská, fotíme ji, ještě větší jsou ale řady aut, kolem kterých se teď s okufrovanými motorkami prodíráme jednosměrkou zpět. Policajti jsou hodní a ukazují směr z přístavu ven.

Je načase hledat nocleh, ale při pomalém popojíždění v kolonách začíná Lukinův litr vařit. Na to, že už ve druhý den dovolené litřík stávkuje, je Lukin docela v klidu. Při stáních v kolonách motor vypíná a nakonec zastavujeme u špinavého baráku hned u moře na chladící pauzu, kde s Míšou po tu dobu zatím rozmazlujeme hlídacího psa. V hospodě poblíž tankuju vodu na vaření a po hodině Lukin velí motory nahodit. Baterka točí litrovým motorem nějak pomalu, ale nakonec chytá a my dojedeme k parkovišti kamiónů před dálniční branou, kde uléháme pod rozkvetlými keři oleandrů a za hluku občasně projíždějících kamiónů vesele špitáme, vaříme večeři a těšíme se na zítřejší den. Je horko, stan tedy počká do zítřka, už se na něj těším...

3.
Ráno je slunečné, ale zklamáni špinavou Itálií jsme se dohodli popojet do Monaka a vykoupat se tam. „Vydržíš to ještě Miško?“ Ta už ale sedí, připravená, na své půlce Mazlíka a cpe si sluchátka do uší. Ještě moment, malá pauza, litr má vybitou baterii a Monča musí od řidiče náklaďáku vypůjčit startovací kabely, aby pak přes Mazlíka litr naskočil jako nic. „To FI (fuel injection – pozn. já), co mi tu furt svítí, asi neznamená Formule jedna, co myslíš Honzo?“. „Snad je to jen vadné čidlo vstřikování“. „OK, tak na to serem“, na to Lukin, nasedaje zvesela na moto.
Po pár nezdarech se snahou trefit směr Monako najíždíme na správnou dálnici a už si to valíme po krásném asfaltu pryč od uřvaných domorodců a celé té špinavé severní Itálie. Je krásně, Mazlík jen přede a já jsem šťastný.
Pohled z výšky na Monte Carlo nás ohromil. Přístavu vévodila obrovská zaoceánská loď a hned kousek před ní jsme mohli obdivovat budovy luxusních hotelů a kasín s parčíky a palmovými alejemi.

„Tati, fotka“ Otáčím se a fotím Mišku v obrovské Agáve. Je jako já. Pro fotku vše, trny z Míši vytáhneme až večer při svíčce.
Posilněni tatrankami sjíždíme po úzké klikaté asfaltce dolů k městu (a k vytouţenému moři), kde se proplétáme s kufry na milimetry vzdálenými od laku nejdraţších limuzín. Stavíme před nádherným kasínem, které vypadá spíše jako palác a jistě by stálo za vidění, ale krásná policistka na skůtru nás sametovou ručkou vykazuje pryč. Ţe by naše zaprášené V-Stromy nebyly hodny tohoto místa? Má pistoli, nesmlouváme a projíždíme městem dál na Monte Carlo Beach. Slunce pálí a vůně moře nás k němu neodolatelně táhne. Necháme Stromky v rušné ulici a obtíţeni tank-vaky s helmami v rukou přeběhneme silnici a hurá – tady jsou schody ke kamenité pláži s průzračným mořem úžasně modré barvy. Míša je v plavkách, než bys řekl švec. Mně to trvá o něco déle, musím strhnout rifle a tričko i s přischlými strupy z pádu z minulého týdne, který jsem si přivodil těsně před dovolenou, když jsem si v kraťasech, sandálech a tričku bez rukávů zajel přezout Mazlíka ze špuntových na hladká pneu, na kterých jsem cestou ze servisu dojel (snad tam byl nějaký prach nebo co) jen do první zatáčky. Mazlík to odnesl jen ulomenou řadičkou, kterou jsme svařili hned po pádu, ještě ze mně tekla krev. Nakonec zvládám, něco odešlo i s látkou, ale moře láká a doktorka, kdyţ už mě nedokázala od výletu odradit, krčila rameny, že snad i léčí. Vstup do slané vody nebyl zcela bezbolestný, ale přece se nebudu na břehu péct. Houpeme se ve vlnách, cákáme, plaveme, potápíme se, rozličně blbneme i se opalujeme (já jen z pravé strany).

Osvěženi sedáme na motorky - zkusíme najít kemp. Nacházíme jeden, ne moc drahý, kde nám starší pán s jizvou přes celou hlavu, bývalý motorkář, půjčuje i stolky s židlemi, my se máme! Uznale oceňuje můj dodraný bok a povídáme si o svých zraněních. On si hlavu rozbil na Hárleji. No jo no, s šátkem se nejezdí, to dá rozum, to já jsem aspoň tu helmu měl. Máme spoustu času, tak podnikáme večerní pěší túru k moři. Palmy, hotely, přístav s plachetnicemi a pěkná kamínková pláž. Tady se nám fakt líbí, uţíváme si pravou, ryzí dovolenou u moře, dokud nás kručení v břiše nevyžene zpět do kempu, kde se přežíráme z našich bohatých zásob. Nebýt mokvavých strupů, jsem nejšťastnější člověk na zeměkouli. Míša svojí čerstvou neobroušenou angličtinou zařizuje u paní v karavanu dobití baterií foťáku i mobilů, hrajeme kostky a posléze uléháme pod širým francouzským nebem k zaslouţenému spánku. Nebyl ten stan zbytečná investice?
4.
„Tak dnes mrkneme na Saint Tropez a tu slavnou četnickou stanici, co říkáte“, pravím s probuzením. „Jasné, motorka jede bez problémů, co by se mohlo stát“, odpovídá rozespalý Lukin. Najíždíme tedy na dálnici a ukrajujeme další porci z kilometrů, které nás dělí od vysněné Andorry. Míša chvíli fotí, pak spí. Usne kdekoliv, i za jízdy. Míval jsem o ni obavy, ale po čase jsem zjistil, že prostě nepadá.
Sjíždíme z dálnice na Saint Tropez, významné letovisko francouzské riviéry a okamţitě vjíždíme do nekonečné, pomalu se sunoucí kolony aut. V reakci na to Lukinův litr přestává chladit, kontrolky svítí úplně všechny včetně té s nápisem Formule 1. Aby motorku nepřehřál, vypíná Lukin v rozporu s pokyny o údržbě baterie při každém zastavení kolony motor. Po čase litr nestartuje a Lukin zjišťuje, že jeho přeložený litr s ním a Mončou nohama neutlačí. Opírám se tedy nohou o jeho levý kufr a se zařazenou jedničkou je posunujem s Mazlíkem vpřed. Když jsme takto vykopali Lukina s Mončou ze silnice, odstavujeme litříka na kraj a Lukin na mě: „Vole, můžu jezdit jen kilem třicet, jinak to uvařím“. „Ale co takto cestou uvidíme?“ „Nic, ale Andorra bude!“. Četnickou stanici míjíme dalekým obloukem a nacházíme krásnou, rozlehlou písčitou pláž Navettes Saint Tropez, kde užíváme žhavého francouzského slunce na střídačku s osvěžujícím středozemním mořem.

Po dvou hodinách je Lukinův litřík už jen vlažný, tak znovu na koně a veď nás Ančo do Perpignanu, odkud se stočíme do pyrenejského pohoří vzhůru k Andorře. Jedeme delší chvíli svižným litřím tempem a míjíme významný přístav Toulon a zítra jistě i Marseille, města, která jsme si chtěli hezky pomalu, ne-li projít, tedy aspoň projet. Marseillský vítězný oblouk s největším obchodním přístavem Francie si tedy necháme na příště. Náhradou a odměnou za to je nám přenádherný kemp s bazénem nedaleko městečka Bormes, který objevujeme čirou náhodou. Průzračná modrá voda z bazénu je vidět už zdálky a Míša smrtelně vážným hlasem oznamuje, že jestli zde nezastavíme, zabije se. Ještě v nedaleké vesnici koupíme bagety a cestou zpět kemp nějak nemůžeme najít. Cestovatelský pud nakonec volí správnou odbočku a za chvíli všichni skáčeme do sladké čisté vody. Trošku děsím lidi svým dodřeným bokem a chlor ve vodě pálí, to ale nevadí, večer sním dva ibalginy na bolest jako každý den a ono to přejde. Bazén je vyvýšený nad úrovní okolních vinic, visíme s Miškou ve vodě za jeho okraj, plkáme a díváme se na úrodný francouzský jih z výšky asi tak sedmi metrů.
„Tati, tady chci strávit zbytek dovolené, ano?“ „Příště Michalko, ale dnes už tady teda přebudem, pro děti všechno“ povídám láskyplně svému 17-tiletému dítěti, odhrnuje mu vlásky z doruda spáleného ksichtíčku. Jsem tomu sám rád a u bazénu nakonec trávíme jeden z nejpohodovějších dní letošní dovolené. Spát budeme pod širákem, vlastně pod borovicemi. Stan asi někomu věnuji.

5.
Nový den nás vítá vymetenou modrou oblohou. Odtrhávám krví zaschlé prostěradlo od nohy - má každodenní procedůra - a zatímco Miška chystá snídani, stříkám do čerstvě obnažených ran další dávky ajatinu. Dnes nás čeká poslední středozemní moře, pak vyšplháme do dvou a půl tisícové výšky v třítisícových horách a navštívíme nejvýše poloţené hlavní město v Evropě – Andorra La Vella.
Známou cestou ze včerejška znovu projíždíme bagetovou vesničkou a šup k dálnici na Marseille a Perpignan – nejjižnější velké město kontinentální Francie. Mazlík si brouká tu moji oblíbenou písničku, která mě snad nikdy neomrzí a je mi lehko u srdce.
Tentokrát jedeme hodně dlouho, ale krajina je krásná a na cestu nám svítí sluníčko. O čemž ovšem Míša neví, spí. Do Perpignanu přijíždíme navečer a abychom si jej užili, zmatená Anča nás jím provede hned dvakrát. Motorky parkujeme na pěší zóně hned naproti dvou naleštěných rudých Ducatek a spěcháme k moři, ať stihneme vyfotit aspoň západ slunce. S Lukinem ze sebe strháváme oblečení, já doslova, protože i s kůží a skáčeme do vln. Překvapilo mě, jak je tady voda studená a asi i slanější, protože mé sedřeniny pálí až neskutečně moc. Po finální fotce u posledního moře před Andorrou jdeme na oslavnou večeři. V první hospodě zkoušíme škeble, které Míša nerada, tak si v další objedná talíř boloňských špaget. Kemp je hned ve městě, vjíždíme do něj až hodně pozdě a litřími výfuky zdravíme tamní spáče. Je vedro, o stanu už nemluvím. Ale chtěl bych aspoň vědět, jakou má vlastně barvu?

6.
„Vstávat, Andorraaaaa!“ V rychlosti balíme, platíme a natěšeni vyráţíme vstříc pyrenejským horám. Hned za Perpignanem vidíme první ceduli s nápisem Andorre a Míša, která ještě nestihla usnout, ji pohotově fotí. Cesta jako by končila v pohoří, vždy se ale zase stočí a nabídne pohled na další vrcholky hor. Líbí se mi městečka, kterými teď projíždíme. Jsou jiná, postavená z kamene, starobylá a krásná. V jednom velím zastavit pro nějakou tu fotku. Koně uvazujeme u kamenného žlabu s pitnou vodou, kde doplňujeme zásoby pití. Městečko je klidné, se starobylými hradbami a snad i nějakým chrámem, kam jsme se ale nedostali. Míša dlábí tamní psy: „Tati tohoto si vezmeme sebou, ano?“ Trpí chudinka představou, že všechna zvířátka, která na svých cestách potkáváme, bez nás nepřežijí další den. Povedlo se mi ji od pejska oddělit, ještě pár fotek a po příjemné procházce městečkem usedáme znovu na Stromy.
Pokračujeme a Míša nespí, fotí kamenná městečka s červenými střechami, navrstvená na úbočí pyrenejských hor. Jedno je obzvláště pěkné, obehnané hradbou s baštami. Další zastávka s prohlídkou a další pes, briard, chudák, Míšou díky mým hlasitým protestům nezachráněn, je nucen být ponechán svému těžkému osudu.
Cesta stoupá a vine se nesčetnými zákrutami stále výš. Dojeli jsme pomalého, v ostrých zatáčkách nepředjetelného francouze a litr vyvřel. Zastávky využíváme k vyprázdnění a focení. Míša usnula na 30 cm širokém, kulatém, kamenném svodidle. Tohle jí závidím. Po hodině jedeme dál k potěše našich motorkářských srdcí! Cesta je samá zatáčka s nádherným asfaltem, brousíme stupačkami o zem a žasneme nad krásnými výhledy, které se před námi za každou z nich otevírají.
Na jednom vrcholu nacházíme krásné parkoviště s kamennými stolky v trávě a na našem liháči vaříme obídek. Litr zastávku uvítal a chladne ve stínu opodál.

Po občerstvení zase zatáčky a výhled střídá výhled. Jsme už hodně vysoko a vrcholky hor se skrývají v mracích. Kolem silnice se vedle sebe mírumilovně pasou stáda polodivokých, naprosto svobodných koníků se stády nikým nehlídaných krav. Míša kupodivu nehodlá nic z toho adoptovat, asi je zaneprázdněná focením té krásy.

Celnice! První na cestě po západní Evropě. Nojo, vždyť Andorra je knížectví. Míša mě informuje, že pas zapomněla doma, ale než stačím začít šílet, hodný celník mává, ať pokračujeme a lačně se vrhá na auto za námi.
Jsme tady, Andorraaaaa! Kus za celnicí se fotíme u cedule Andorra, cíle naší pouti a já na kufr lepím už bůhvíkolikátou MPZ, moje hobby... Škoda, že na vrcholu Port d´Envaliry jsou mraky. Jsme na nejvyšším bodě letošní dovolené, výš už to na motkách nedáme, jsme slušní turisté a tak když, leda pěšky.

Sjíždíme dolů, opět ty krásné zatáčky a v hlavním městě Andorry, bezcelním bufetu západní Evropy, nakupujeme dárky. Lukin jásá nad cenami lihovin a kupuje litrový Capt. Morgan, podle něj za bezkonkurenční peníz.
Kemp nacházíme hned za městem a Míša má dušičku v peří, je to i s krytým bazénem v ceně, kam také hned po odstavení Stromů a nezbytném nákupu v místní kantýně spěcháme. Plácáme se ve vyhřívané vodě a je nám fajn. Mé miminko je šťastné, je tu i klouzačka!
Ležení jsme vybrali hned vedle obyťáku britských výrostků. Jsou hluční a neohleduplní, ale jakmile Lukin otevřel ke karetní hře na dece láhev Morgana, cosik nám to přestalo vadit a posléze je bez problémů přehlušujeme. Ve 2 tis. m.n.m. je chladno a dnes poprvé spíme ve stanu!! Je vínový.

Pokračování putování Honzy a dalších zase příště.