ANDORRAAA 2010 - část 2

Tak se z cesty ´Barcelona a zpět´ stal okruh po Evropě. Díky změně plánu – neplánu nepokračujeme dál do Španělska, ale vracíme se na francouzskou stranu, kde jsou, dle mapy, cesty přívětivější. To nás těší, protoţe je krásný modrý den a d´Envalira bude vyfocena v bezmračném počasí ještě jednou. Jedeme po zatáčkách, které jsme si včera osahali a znovu se tají dech nad tou nádherou pod námi a kolem nás. Na vrcholu parkujeme motorky a podnikáme pěší túru ještě výše nad hranici 2500 m.n.m. Kolem ticho, obklopeni horami, vyhřátý horský svah se spoustou barevných kytiček, prostě ráj....

Cestou z vrcholu potkáváme stádo koníků hned u cesty. Otáčím Stromka a fotíme se s nimi. Míša jednoho pohladila, změřila si jej pohledem. Pak mrkla na Stromka a jeho kufry, ale já byl klidný, tohle zvíře nenaložíme i kdybychom chtěli oba.

Celý den jedeme podél pyrenejského hřebene. Míše je zle, asi úžeh a od Monči dostává všemožné prášky, jejichž účel je chlapskému osazenstvu výpravy naprosto cizí. Silnice se vlní nahoru a dolů, kvalita povrchu se různí, jednou se Stromek v náklonu po ráně do podvozku dostal na samý kraj vozovky. Probudilo to i Míšu: „Tati?!“ Ale vzápětí usíná jakoby nic – prášky zřejmě zabraly.
Večer, zcestovalí, konečně přicházíme na způsob, jak šetřit za nocleh. „Když už jim, žabožroutům, cpeme Eura za dálnice, budem jim tam i spát, co říkáte?“. Každá dálnice má přepychové odpočívárny s travnatou plochou, betonovými stolečky, pitnou vodou a toaletami z nerezu. No krása, lepší než v kempu. Na jednom takovém parkovišti zastavujeme, vaříme večeři a zbytek rozdáváme hladové kočce se čtyřmi koťaty, která jsou naštěstí tak plachá, že se je Míše nedaří pochytat a všechna tak beze zbytku zachránit.
8.
Tak dnes dojedeme nejdál na západ, pak už se budeme jen vracet. Po nádherné dálnici vjíždíme do Španělska a brzy dosahujeme i našeho cíle, krásného španělského města San Sebastian v Biskajském zálivu – šéf nelhal. Projíždíme městem a protože je Míša vyspaná, fotí všechny domy v něm, však foťák má 8 GB paměti, tak co. Na jednom nábřeží se obzor otevírá a před námi leží oceán, vpravo s kopečkem, na kterém stojí obrovská socha Ježíše. Pláž La Concha je pokrytá jemným bílým pískem a my parkujeme naše dva obry mezi koly a skůtry hned na jejím začátku. Odmašlení tankvaků je dílem okamžiku a už spěcháme s celtou na pláž. Lidí jako máku, ale pláž má 2 km a tak brzy bydlíme vedle tří překrásných mladých španělek, co chudinky doma zapomněly horní díly plavek.

Na pláži pozorujeme zajímavý jev. Lidé korzují podél moře tam a zpět v hustém davu. S Míšou se připojujeme, ale brzy nás to přestává bavit a skáčem do vyhřátého oceánu. Tak teplou vodu jsem v žádném moři nezažil, nechce se ven, přestože okolní teplota musí být hodně přes třicet. Lukin s Mončou jistě budou chtít do vody též tak pojď Míšo, zalehneme.. Písek hřeje, očka se klíží a nebýt španělek vedle, skoro bych usnul. „Hlad tatínku“. Ok, zvedáme se, ponechávám Lukina s Mončou se španělkami na pláži a jdeme do města pro bagety. Nádavkem se fotíme u katedrály Buen Pastor (Dobrého pastýře), která mi přijde ještě daleko větší než je náš svatovítský chrám. Škoda, bohuţel je zavřeno, tak se po chvíli procházení vracíme zpátky na pláž. Je horko, honem ještě aspoň jednou do vody, než opustíme tady to léto v plném proudu.

Další plán je tento. Coby starý sběratel MPZ navrhuji projet Be-Ne-Lux včetně zastávky u Eiffelovy věže. Moře ale ještě opustit nechceme a pro další zastávku volíme bývalé galské pobřežní město La Rochelle, umístěné na rozlehlé náhorní plošině. Předtím ovšem spánek u stolečků v trávě na klidném dálničním odpočívadle, jak už to my, zkušení cestovatelé, jenom umíme. Vaříme, jíme, nerušení policií hrajeme scrabble s kostkama a další den mizí ve vzpomínkách.

9.
Odměna za dlouhou jízdu je poslabší, oceán u La Rochelle už není, co ten španělský. Sice písek, ale chladnější voda, vítr a protoţe je právě odliv, tak i spousty řas. Chvilku pobudeme, holky sbírají mušličky, pak ale honem pryč, najdeme si pěkné parkoviště, postavíme stany, hurá už zase a pořádně se před návštěvou Paříže vyspíme. Parkoviště, které nacházíme, je opravdu luxusní. Nezbytné stolečky jsou odděleny živými ploty, tráva, kohoutky s pitnou vodou u každé takové „kóje“ a moje mimí Míša má k dispozici dokonce houpací letadlo na pružíně! Opodál je luxusní benzínka s obchodem, kde Míša stráví cca dvě až tři hodiny vedle svého dobíjeného telefonu. Jak to mají ti teenageři těžké! Spíme nevalně, Paříž před námi je pro naši těkající mysl příliš velké sousto.

10.
Konečně je ráno. Vaříme, umýváme nádobí a na benzínce i sebe, balíme a odjíždíme. Míša je za jízdy vzhůru a štěbetá o tom, co všechno včera s Mončou naplánovaly vidět. První nezbytností je Versailles. Když k němu přijíždíme, v dálce sice trošku hřmí, ale u nás je sucho. Parkujeme zadarmo na parkovišti přímo u zámku, tankvaky a helmy do rukou a jde se. Na zámku se točí nějaký historický film, dostáváme však povolení navštívit královské zahrady. Před zámkem nás ještě fotí tamní hlídač, procházíme bránou a jsme v říši báječné Angeliky. Vidím všechny ty postavy králů a dam, co se tudy procházely, fotíme, fotíme a jo, ještě fotíme. Upravený park, spousty sněhobílých soch, fontány, bludiště se snad pětimetrovým živým plotem, krása...

Nabaženi vzpomínkami na Angeliku kráčíme zpět k motorkám. „Co myslíš Lukine, bude pršet?“ „Ty vole, trochu hřmí, to jo, ale nic hrozného to nebude, max. pár kapek, neboj“.
Po asi hodině neuvěřitelně hustého lijáku, který jsme přestáli u motorek v nepromocích, znovu trochu svítí sluníčko a my se vydáváme hledat Eiffelku. Značím si do paměti: Nikdy nevěřit Lukinovým předpovědem, co se deště týče. Projíždíme Paříží a Monča, znalec francouzského jazyka i historie, na nás řve z druhé motorky místa, která stojí za povšimnutí. Place de la Concorde, největší náměstí v Paříži, projíždíme pomalu dvakrát a je to lepší než autobusová„guide tour“. Konečně ji vidíme. Napřed jen špičku nad střechami vysokých historických budov a pak konečně celou. Zastavujeme kousek před mostem přes Seinu, odkud je na Eiffelku krásný výhled. Kde se vzal, tu se vzal indický prodavač suvenýrů od kterého jsme nakoupili asi deset Eiffelek po jednom euru a ještě nabízí špatnou angličtinou, že nás všechny vyfotí. Hlídám ho, aby s foťákem neutek, nejde o něj, ale je v něm nafocen celý San Sebastian, dům po domu! Naštěstí je to poctivý podloudník, foťák vrací a dokonce nejsme ani rozmazaní na fotkách. Pokračujeme k Eiffelce. „Michalko natoč, jak pod ní projedeme“. „Nevadí, že je tam schod a řetězy, tatínku?“. Parkujeme tedy hned u věže a odháníme bezdomovce, který se k nám blíží s nedopitou lahví beaujolais. „Lukine, hlídejte prosím chvilku, tady se to pochybnými kreaturami jen hemží, vystřídáme se“. Hned nato kolem nás probíhá skupinka policajtů v těsném závěsu za tmavým prodavačem suvenýrů s Eiffelkama v ruce a já, přestože záporná postava, trošku mu fandím.

S Miškou se fotíme u nohou té železné prabáby a obdivujeme její úctyhodnou, třísetmetrovou výšku. Vždyť byla kdysi nejvyšší budovou světa! „Nahoru Miši ale nepůjdeme, podívej těch lidí, nech si to na školní výlet, Lukin s Mončou už u motorek jistě zapustili kořen“. Střídáme se s našimi souputníky a pozorujeme to lidské hemžení všech ras a národů mezi nohami slavné věže. Konečně přicházejí, nasedáme na motorky a hledáme Champs-Élysée v čele s Vítězným obloukem. Už ho vidíme. „Natoč Miši, jak pod ním projedeme“. „Řetězy a policajt tatínku“. Zastavujeme tedy u oblouku a já vystavuji své tělo riziku přejetí nějakým Renaultem jedoucím po kruháči kolem, abych udělal foto Mazlíka i s obloukem vítězství.

Je zajímavé sledovat, jak řidiči v Paříži jezdí. Po kruháči jede vedle sebe 6 řad aut ve třech pruzích, mezi nimi kličkují skůtry a žádná nehoda. Celá západní Evropa je, co se řidičů týče, daleko ohleduplnější než všichni řidiči v ČR. Projíždíme kolem dalších památek a slavných míst a pomalu se motáme ven z města, předjížděni skůtraři po obou stranách. Nemít kufry, já bych vám ukázal! Zase bouří a trošku prší, spát budeme za Paříží na prvním hezkém odpočívadle, které potkáme.
Odpočívadlo je jako obvykle stoprocentní. Tráva, nerez záchody i s papírem, pitná voda a bonus – pole se zralou kukuřicí, kterou trháme a večeříme spolu s trenčianskými párky a fazolí. Jsme plni bobulí, dnes bychom ve stanu snad ani spát neměli.
11.
Ráno modro. Stany zvenku mokré, ale nebe blankytně modré. Snídáme a sušíme stany na sluníčku. Za těch 350,- Kč z Kauflandu jsme v šoku, jak nám zatím neprotekl a jak nádherně funguje. Dokonce jsme si zvykli v jeho předsíňce každé ráno vařit polívku, tak je prostorný.
Dnes projedeme Luxemburgem, Belgii s Brusselem a dojedeme až do Holandska. Já, sběratel, šťastný. Tolik MPZ-tek v jediném dni! Počasí je tak akorát, ani vedro ani chladno, Míša fotí a štěbetá. V Bruselu nás věž radnice na náměstí zdraví již z dálky. Vidíme hodně muslimských hidžábů na hlavách žen, taky spoustu černochů, je to hodně kosmopolitní město. Projíždíme kolem budov rady EU a zajíždíme i na nějaké starší hradby, odkud je na Brussel pěkný výhled. Někde ve středu města zastavujeme. Musíme podniknout návštěvu krásné kaple Notre-Dame s její kazatelnou, vyřezanou ze dřeva, navíc Míša chce bagetu a já MPZ s béčkem. Nacházíme vše. Prodavač suvenýrů umí anglicky, tak s ním špitáme o motorkách, jeho syn dokonce závodně jezdí a ČR zná. Sleva za „B“ ale nebyla. Občerstveni vyráţíme směr Holandsko a severní moře.

Cesta vede kolem spousty válečných bunkrů (Maginotova linie?) ale většinou jsou uprostřed polí a tím pádem pro naše přetížené motorky nedostupné. Aspoň je zdálky fotíme a brzy přijíždíme do prvního holandského městečka. Ţe jsme v Holandsku je vidno na první pohled. Domečky jsou nádherně upravené, všude kvítí, nikde ani smítko. „Tady budu jednou žít tati“. Doufám, že ne. Chci tě mít, Michalko, pořád někde poblíž, ale nechávám si to pro sebe. Ve městečku právě probíhá nějaká slavnost. Projíždíme kolem vozů s koňmi a krojovanými holanďany, všichni mávají, možná nás považují za součást parády. Zastavujeme u válečného muzea a prohlížíme artefakty, vylovené z moře, smíme i prozkoumat vnitřek minolovky. Kupuji zde MPZ Zeeland – jak se říká této jihozápadní provincii země. Co na tom, že NL neměli. Hned za muzeem je vysoký násep a za ním slyšíme moře. Museli tady ti chudáci vybojovat s mořem veliký boj. Z náspu je vidět, že úroveň městečka je daleko níž než hladina moře. Fotíme se u tanku na náspu, asi součást muzea. Když odejdou děti tak i na tanku, pod tankem, na pásech.... „Už pojďte, vy kochači, jdeme hledat kemp s koupačkou“, volá Lukin, který už se muzea pod námi nabažil.

Jedeme dál a skláníme se nad tou prací, co se tu musela se zemí provést, aby ji uchránili před slaným nájezdníkem. Mosty se stavidly, náspy, zdymadla. Všechno to je provázeno neodmyslitelnými holandskými mlýny a větrnými elektrárnami, ty jsou kam se jeden podívá.
Kempy jsou přeplněné, ale jeden nacházíme. Chceme na dědu vyzrát tím, že nepřihlásíme naši posádku, ale děda nakonec okrádá nás, ani nevíme, jak se mu to vlastně povedlo. Stany stojí v cukuletu a jdeme se podívat na pláž. Moře není vidět odnikud. Je za vysokým náspem, který se slézá po strmých schodech. Z náspu ovšem je možno přehlédnout celé městečko a vidět lze také daleko do moře, které někde daleko na obzoru brázdí malinkaté trajektíčky. S Lukinem neporušujeme tradici a přestoţe Severní moře je studené, trochu plaveme. Holky zůstavájí v mikinách a namáčí si, jen pro formu, aspoň lýtka.
V kempu se s Miškou koupeme společně, teplá sprcha je za nějaké Euro na deset minut a my češi už tak nějak máme úsporná opatření v povaze..
12.
„Amsterdaaaaam....!“ volá modrý stan po ránu. Na Amsterdam se těšíme. Další kouzelné město se svou typickou architekturou, postavené na dubových kůlech v síti kanálů, které je celé křižují tak jako v jiných městech ulice. Vyrážíme tedy brzy a podél pobřeží jedeme k cíli. Všude jsou vidět lodě a čím blíže k Amsterdamu, tím jsou snad větší. Míša trošku spí, trošku fotí. Už má za sebou spoustu kilometrů, ale nezdá se, že by ji to nějak poznamenalo. Odpočítáváme kilometry, které nás na cedulích od Amsterdamu dělí a konečně jsme tu.
Město je to úžasné. Celé postavené z červených cihel, domy jsou většinou do čtyř pater a hodně se jich naklání, kterým směrem se podloží pod nimi právě hnulo. Parkujeme u jednoho z kanálů a sledujeme ruch města. Všechny jeho tepny jsou funkční, po cestách jezdí auta, po chodnících jezdí všudypřítomná kola a chodí lidé, v kanálech parkují houseboaty a proplouvají jimi výletní i obchodní loďky. Procházíme se aţ do úplného vyčerpání. Chce se mi na záchod a Lukin ukazuje na něco divného, kulatá zástěna uprostřed chodníku, nohy vidět, hlava vidět a teče to přímo na zem. No nic, počkám, až pán odejde a zkusím to taky. Jiný kraj, jiný mrav, hlavně, že to funguje.

Nasyceni pohledem na kanály a všechny ty křivé, ale krásné červené domy se dokonce trefujeme k místu, kde čekají Stromy. Startujeme a po předchozí dohodě míříme k dálnici směr Německo. Dnes dojedeme co nejblíže k česku.

Celkem se daří, neprší a najedeme k dnešní dávce ještě další stovky km, dohromady asi 700. Navečer, už v Německu, zvyklí ubytovávat se na odpočívadlech, automaticky míříme k jednomu z nich – v Německu nejsou tak blízko u sebe - a hodláme k údivu tamních odpočívačů stavět stany. Není to tady asi běžným zvykem, protože hned přijíždí policejní auto a dva dobře živení policisté míří s nesouhlasným výrazem ve tvářích přímo k nám. Kráčím jim v ústrety a anglicky vysvětluji, že jsme totálně grogy, máme ujeto 700 km a další případnou cestou bychom mohli způsobit nehodu. „OK, one night only, you have to leave early morning“. Šťastný tlumočím zbytku výpravy, co jsem pořídil a hlouček, co se kolem nás shromáždil v naději na vzrůšo, se pomalu rozchází. Vaříme a hrajeme karty jako obvykle. Zítra už uslyšíme češtinu.
13.
Ranní obloha nevěstí nic dobrého. Balíme, startujeme a hurá k ČR. Cesta je nádherná jako všechny dálnice v Německu a my si to svištíme místy i 190 km/hod. Můj Stromek se opravdu činí. Se všemi těmi kufry a dvěma námi. Díky rychlosti se vzdálenost krátí, vídáme čím dál tím více českých SPZtek a po čase i ceduli s nápisem PRAHA a počtem km – asi 250. Valíme dál, Míša spí a konečně vjíždíme do tunelu před hranicemi. Za tunelem, jako by v Česku snad nepřestalo pršet, co jsme je opustili, opět hustý déšť. Jedu za Lukinem a skoro nevidím jeho zadní světlo. „Takto nás vítáš, země Česká, ráji to na pohled?“ Na benzince přehodnocujeme návštěvu Prahy a s Miškou se rozhodujeme dojet až domů. Nakonec, jsme zvyklí hltat kilometry a Stromek je v pohodě. I Lukinův by vydržel, chladno mu dělá dobře. Ten ale hodlá navštívit sestru v Praze a tak spolu ještě aspoň u Děčína obědváme. „Tak co si dáš Miško?“ ptám se, sotva z nás spadly nepromoky a na okno odloženy zamlžené helmy. „Přece smažený sýr, že se můţeš ptát“. Porce je to slušná, zahříváme se na povrchu i uvnitř. Pršet nepřestává, tak platíme, hup na Stromy a urá Ančo, zaveď nás domů. V Praze nás opouští modrý Stromek. Máváme a naposledy na sebe řveme Andorrááááá, bude nám bez nich trošku smutno. Přes Prahu se dostáváme celkem v pohodě, už jsem si tam své odbloudil dříve a po nějaké hodině ostré jízdy nás vítá Brno. Na benzince konečně svlékáme nepromoky, protoţe obloha se trhá a zase prosvítá modro, telefonujeme domů a po čase se tam nakonec i bez problémů dostanem.
Kam v roce 2011? To už můžu prozradit, protože píšu s dvouletým zpožděním. Obrátili jsme to tentokrát na východ, přesněji na Ukrajinu, Rumunsko, Bulharsko, Kosovo, Srbsko, Albánii, Černou horu, Chorvatsko, Bosnu a přes Maďarsko vítězně domů. Více za ten 14 denní pocit svobody, daný zaměstnavatelem svému zaměstnanci, stihnout nelze...

Účastníci: Lukin s Monikou, Suzuki V-Strom DL 1000 (2004), modrý stan Hannah
Já s dcerou Míšou, Mazlík V-Strom DL 650 (2006), vínový stan z Kauflandu
Po západní Evropě jsme celkem jsme ujeli asi 6500 km, v přepočtu jsem utratil cca 25 tis. Kč.
by J. Paták