inzerce
1936 Ford Roadster
Jaký fáro by postávalo v Tvojí garáži, kdybys měl prachů jako prachu na kapotě starýho zaprášenýho Favoritu?
Bylo by to Lambo, Ferrari, Cadillac z roku 1957, ocelový Ford z dvaatřicátýho nebo Bugatti? Možná jedno z nich a pokud bys byl John O´Quinn, tak tam takových perel sedí ještě pěkná řádka.
John O´Quinn je právník z Texasu a kdyby jeho garáž měla pojmout všechny jeho krásky a krasavce, tak by musela vypadat jako tři Tesca. John je hrdým majitelem téměř tisíce auťáků. Většina z nich má podobně zvučné jméno, jaké jsem zmiňoval na předchozích řádcích. Co takovému sběrateli vlastně chybí k absolutní spokojenosti? V Johnově případě se jedná o originály, které nikdo jiný nemůže koupit za žádné peníze.
Jedním z mnoha takových kousků v jeho sbírce je Ford Roadster z roku 1936. John O´Quinn v tomhle případě spolupracoval s Rickem Dorem. Oba mimochodem náhodou zjistili, že už tak nějak nechtěně spolupracovali několikrát, protože John shodou okolností vlastní několik dalších originálů, které Rick postavil. Několikrát znamená v tomhle konkrétním případě jedenáctkrát – tedy vlastně dvanáctkrát. Posledním výstavním kouskem je tedy Ford Roadster, kára, jejíž karoserii Rick sháněl v přestávkách mezi ozařováním, které v té době podstupoval.
Tenhle projekt měl trvat kratší dobu, než 7 měsíců, protože oba zúčastnění chtěli mít auto vyladěné, doklepané a naleštěné na listopadovou SEMA show ve Vegas. Není se čemu divit – kdo by si chtěl nechat ujít takovou událost, když mu z rukávu čouhá srdcové eso.
První na řadu přišel podvozek z Total Cost Involved Engineering. Rick natáhl podvozek do správných rozměrů. Další částí čekající na své uskutečnění byly airbagy a samotný plášť auťáku. Z pláště se oškrábala stará, zašlá barva a byl připravený na nový outfit. Rick Dore poladil zadní kryty kol a čelní sklo a luxusní, antikvariátní záležitost putovala do Californie za Johnem Aiellem, který měl za úkol zapracovat na celkovém vzhledu Roadstru.
John Aiello vzal svůj úkol za správný konec a přišel s nadpozemskou kapotou, střechou a boky přes 70 let starého Fordu. Dalším umělcem v řadě byl Flynn Millard. Flynn je týpek, který dal Fordu nádech staromódního Duesenbergu z dvacátéhodevátého. Famózní tónování po celé délce bouráku, zadní lampy i boky kapoty. Excelentní výtvor tří mágů.
Přední nárazník je rozšířený téměř do šíře rozvoru tří klasických auťáků. To možná trošku přeháním, ale každému je jasný, že normální auta jezdí malinko užší. Část blatníku je naražená na dveřích, což činí z Fordu absolutní Batmobile. Zadek Roadsteru byl taky prodloužený mimochodem, zkracování v té době rozhodně bylo z módy.
Libový mix barev si vzal na triko chlapík jménem Art Himsl. Jeho rodiče měli dobrý čich na výběr jeho jména, protože Artova práce je učiněné, syrové umění. Hloubka barev, do kterých bys nejradši skočil šipku, je fascinující jako auto samo. Na dokončení elegantního, naprosto stylového exteriéru už vystačilo pouhých pár chromových dílů a zázrak byl skoro na světě. Ty chromové lišty opravdu hodně připomínají pamětníkům starý dobrý Duesenberg.
Uvnitř fára člověk nenarazí na žádné šaškárny. Jenom seriózní byznys. Tachometr a 4 v 1 budík jsou většina elektriky, které Ford ukrývá. Žádné stereo, žádné trumpety a píšťaly. Syrová nádhera. Co opravdu zdobí interiér je bílá kůže, do které je celý potažen. Interiér byl vyrešen jednoduše a účelně.
A abych nezapomněl, v srdci Roadsteru burácí sedmilitr, sání Edelbrock a karburátor od stejné značky. Na tachometru má Ford úctyhodných 220 km/h a věřte nevěřte, tenhle veterán ještě rozhodně nepatří do starého železa.
Publikováno: 28. 01. 2012
Počet komentářů ke článku: